… aneb zpověď českého workera.

Trochu statistiky na úvod. V porovnání s ostatními kontinenty je Nový Zéland společně s Austrálií a Oceánií včelařsky zdánlivě bezvýznamný. Produkce medu této části světa zaujímá pouze 4% celkové světové produkce. Novozélandští včelaři sklidí zajímavých 12 tisíc tun medu ročně, tedy asi o 30% více než čeští včelaři. Polovinu spotřebuje místní trh, polovina se exportuje. O novozélandský med je ve světě zájem, cena neustále roste. Za posledních 10 let příjmy z exportu medu rostou v průměru každý rok o 23 %. V roce 2015 byl ze země vyvezen med za 242 milionu NZD (cca. 3, 63 miliardy Kč). Z celkového exportu míří 60% do asijských zemí a Austrálie. Do Evropy se dostane cca 11%. Do České republiky se nedostane nic, protože české zpracovatele nezajímá chuť, potažmo kvalita, ale pouze cena. Nejlevnější medy pocházejí z Číny a Argentiny, jsou ale víceméně nejedlé.

 

Manukový med a další medy Nového Zélandu

Největší zájem je o manukový med, jehož cena za poslední roky exponenciálně stoupá. (Foto: Manuka (Leptospermum scoparium). Kredit: Avenue. Wikimedia commons)

Manuka je keřovitý strom, který se svým dvojčetem kanukou roste více na severním ostrově v teplejších oblastech Nového Zélandu. Téměř všechny části této rostliny jsou léčivé. Stejné je to i s manukovým medem, který má vědecky prokázané antibakteriální a antivirotické účinky a je proto využíván také v lékařství. Ovce manuku nežerou, proto se ji farmáři celé minulé století snažili vymýtit. Leniví farmáři nechali manuku bujet a dnes mají na své půdě zlatý důl. Nejkvalitnější med se získává z manukových porostů v tektonicky aktivních oblastech. Na stanoviště se létá helikoptérami a dle neověřených informací se prodává kilogram nejkvalitnějšího manukového medu až za 1.000,- NZD (cca. 15.000,- Kč).

Základní informace o tom, co je UMF faktor a co umí manukový med naleznete třeba zde.

Zélandští včelaři, resp. jejich včely, produkují celou řadu dalších medů. Z místních rostlin (mnohdy endemických), je zajímavá snůška především z Raty, Kamahi a  Pohutakawy. Z introdukovaných rostlin je zajímavý divoký tymián. Dalšími významnými včelařskými rostlinami jsou klasický jetel plazivý, vojtěška a další jeteloviny. Řepka je na rozdíl od Čech na Novém Zélandu poměrně vzácná a farmáři ji pěstují maloplošně jenom v několika oblastech. Na Zélandu je i medovice. Čisté medovicové medy se získávají pouze z místních bukových lesů (jedná se ale o zcela jiný buk než na jaký jsme zvyklí u nás). Včelaři usilují o produkci jednodruhových medů, jejichž cena je vyšší než u medů smíšených.

 

Kde na NZ pracujeme?

V roce 2011 jsme s Verčou vyrazili na Nový Zéland. Jednak jsme chtěli tuto nádhernou zemi procestovat a také jsme doufali, že se nám podaří najít práci na nějaké veliké manukové včelí farmě, abychom si rozšířili obzory a nabrali více zkušeností. Podařilo se nám získat roční turisticko-pracovní víza, která mohou jedenkrát v životě obdržet pouze žadatelé mladší 35 let. Pro Českou republiku NZ vyčlenil v té době 1500 míst. Mysleli jsme, že se o nás jako o zkušené mladé včelaře včelí farmy poperou, realita ale byla trochu jiná. O tom jak jsme hledali práci napsala Verča zde.

Nakonec jsme našli práci na malé rodinné farmičce na jižním ostrově, která vůbec neprodukuje manukový med. Podle včelařské dynastie Adamsonů se farma jmenuje Adamson´s Honey, Ltd.

Farma se nalézá uprostřed regionu zvaného centrální Otago, na pláni Maniototo (v maorské řeči „planina krve“). Maniototo je obklopeno ze všech stran horami a je to čarokrásná členitá prérie. Bližší umístění a polohopis zde.

 

Adamson´s honey

Protože jsme se stali víceméně členy rodinného klanu Adamsonů, budu používat pro účely tohoto psaní slovní spojení „naše farma“… neznamená to nicméně, že bychom dnes měli ve farmě jakýkoliv majetkový podíl.

Tedy, naše farma se stará o 1400 včelstev. Průměrný výnos medu za posledních 52 let činí 38 kg medu na včelstvo.

Jediní zaměstnanci jsme od roku 2011 v různém složení já, Verča, taťka Kadlec a jeho přítelkyně Jana. Poslední 2 roky pracujeme na farmě já a taťka Kadlec. Pracovní sezóna zde trvá od začátku října do poloviny dubna.

Náš šéf se jmenuje Walter Adamson a jeho předci dorazili na Nový Zéland ze Skotska. Walter začal naplno včelařit v 15 letech, když mu zemřel jeho otec, zakladatel farmy. Dnes je mu 67 let a je neuvěřitelně vitální, má sílu jako medvěd, s plnými medníky zametá, jako kdyby v nich místo medu bylo peří. Pokaždé, když se jede do včel, jezdí s námi. Když se v 6 hodin vrátíme z práce, dá si hodinku pauzu na večeři a pak nastupuje k večerní směně, která končí obvykle okolo 11 hodin v noci. Až na výjimky to dělá i o sobotách, nedělích a svátcích, takže typický workholik. My se mu snažíme sekundovat.

Paní šéfová se jmenuje Eileen. Na farmu se přivdala z Austrálie a celý život sní o tom, že se odstěhuje pryč. Ze včel má panickou hrůzu, tvrdí, že má alergii na včelí jed, panují o tom ale silné pochybnosti. Eileen neví o včelách vůbec nic, nikdy Waltrovi se včelařením nepomáhala a včely i farmu nesnáší. Její role farmářky skončila výchovou 5 dětí a nyní hledá nové smysly života. Eileen je členkou několika různých tajných náboženských sekt, koresponduje si s vesmírnými lidmi, je léčitelkou a děsí se reptyliánů. Miluje konspirační teorie, které vymýšlí a šíří nebo přebírá a dále je rozvíjí.

Adamsonovi mají 5 dětí, které jsou dnes již dospělé a rozutekly se do světa. Domů vůbec nejezdí a neprojevují žádný zájem…nicméně jak jsme zjistili, tento jev není v anglosaském světě výjimečný. Rodinné vazby zde nejsou tak silné jako u nás v Čechách.

Jaký med produkujeme?

Doma v Čechách lidé většinou ohledně barvy medu zastávají názor, že „čím tmavší, tím lepší“. Na Novém Zélandu a v USA je to úplně opačně. Lidé mají v hlavě zakódováno, že „čím světlejší, tím lepší“. V obchodech se nedá sehnat jiný než pastovaný med. Med se vždy plní do plastových kelímků. Lidi ani nenapadne, že by to mohlo být jinak. To tedy malá zajímavost na úvod.

Na naší farmě se produkují dva typy jednodruhových medů. Tymiánový a jetelový (resp. jetolovojtěškový).

V obou typech medu naprosto převažuje nektar z uvedených rostlin, zanedbatelné procento pochází z podpůrných zdrojů. Na jaře je stabilní silná snůška z mnoha druhů vrb, ze kterých místní ostré slunce dokáže vytáhnout obrovské množství nektaru. Dále pak vykvétají jestřábníky, pampelišky, janovce, hlohy a místní keře zvané madagari a gorse. Kvete i různé drobné luční kvítí, u kterého ani Walter neví, jak se jmenuje. Jetelovin kvete celá řada, ale naprosto dominuje ve volné přírodě a na pastvinách klasický jetel plazivý a na polích pak vojtěška setá. V létě pak kvete také celá řada různých druhů bodláků a hadinců. Obecně včely v září a na začátku října naplní volné plochy plodiště vrbovým medem, který z vyjmenovaných podpůrných zdrojů představuje jedinou opravdu významnou snůšku. Ten jim pak musí vystačit až do prosince, kdy začíná kvést jetel.

Tymián

Tymiánový med se získává v okolí města Alexandra, kde ke konci měsíce října krajina každoročně zfialoví rozkvetlým divokým tymiánem. Tymián, k nerozeznání od české mateřídoušky, si přivezli v polovině 19. století čínští zlatokopové do svých zahrádek jako léčivou a gastronomicky hodnotnou rostlinu. Místní suché a horké klima tymiánu vyhovovalo, a tak brzy utekl ze zahrad a zabydlel se na stovkách km2 okolní pustiny. Jako velice nenáročná rostlina se mu výborně daří i na místech, kde jiné rostliny přežít nemohou. Do těchto míst každý rok brzy na jaře přesouváme cca 150 včelstev, které zde jdou rychle do síly, i díky kvalitnímu pylu z rozlehlé vrbové džungle kvetoucí na jaře v mokřinách obklopujících řeku Cluthu. Na rozdíl od konvenčně pěstovaných rostlin (mám na mysli naší českou řepku, která je ve stejný den vyseta, ve stejný den jde do květu a ve stejný den dokvete), tymián rozkvétá postupně od poloviny října a doba květu a snůšky trvá až do začátku prosince. Tedy skoro 6 týdnů. Silná včelstva mohou nanosit až 4 plné medníky.

Tymiánový med je velice zajímavý. Barva donášené sladiny je světlá, po dozrání med mění barvu až na tmavohnědou. Chuť je velice výrazná, aromatická a naprosto mateřídouškově nezaměnitelná. Na rozdíl od medu jetelového, na kterém si pochutná každý, tymiánový med je spíše pro fajnšmekry, kteří si potrpí na silné chutě. Lidé ho buď milují, nebo jim nechutná. Výkupní cena tymiánového medu stagnuje posledních 5 let na 6 NZD za kg. O tymiánový med začal být zájem až v posledních desetiletích. Je možné, že jeho hvězda ještě naplno nezazářila, neboť dle některých vědeckých studií je jeho biologická aktivita naprosto srovnatelná s medem manukovým. Zajímavostí je to, že Walterův otec sice kočoval do Alexandry se včelstvy, ale jenom kvůli kvetoucím porostům vrb. Jakmile se objevily první kvítky tymiánu, kvapně včely stěhoval zase zpět, aby med náhodou nenačichl tymiánovinou. Hned po odkvětu tymiánu se včely stěhují zpět na svá původní stanoviště v Maniototu.

Jetel

Jetel začíná kvést na konci listopadu a kvete až do konce března. Nejsilnější jetelová snůška bývá od Vánoc do konce ledna. Záleží ale vždy na počasí. K tomu, aby jetel medoval je třeba několika faktorů:

• Na jaře musí být vlhko, aby jetelové rostlinky narostly, resp. aby nezaschly.
• Plochy, kde jetel roste, musí být spásány ovcemi, které louku s chirurgickou přesností okusují na výšku golfového hřiště. Ostatní dobytek pomůže také, ale neumí to tak dobře jako ovce. Medují jenom medulky, které v důsledku ovčího okusu vykvétají na kratičkém stonku, prakticky přímo ze země.
• V době květu musí být v půdě alespoň tolik vlhkosti, aby rostlinka neuschla a přitom musí být suché, horké a slunečné dny. V takových podmínkách mají květy kratší rousky a včely dosáhnou jazykem k nektariím. Pokud se tyto faktory sejdou, jetel začíná medovat cca. po třech dnech.
• Plocha s jetelem nesmí být zavlažována uměle. Jetel, který má příliš mnoho vláhy má dlouhé rousky a včely na nektar nedosáhnou.

Jetelový med tvoří naprostou většinu naší medové produkce. Jeho chuť je lahodná, něžně sladká bez výraznějších stop. Nenajde se nikdo, kdo by řekl, že mu jetelový med nechutná. Barva je světlá.  Výkupní cena vyskočila za posledních 7 let z 4,5 NZD až na téměř 11 NZD.

Vojtěška

Vojtěška je ještě hodnotnější zdroj nektaru než jetel. Starší rostlinky mají několik metrů (až 4 metry) dlouhé kořeny, které dokážou vyslídit půdní vláhu i v době, kdy se krajina v důsledku sucha promění v poušť. Farmáři vysévají vojtěšku jako výživný druh píce pro ovce (krávy ji nemohou, mají po ní průjem). Z jara tvoří vojtěška hlavně zelenou hmotu, kterou farmáři sekají, suší a silážují na zimu. Druhý a třetí porost už farmáři většinou nechávají na spasení. Taková vojtěška jde rychle do květu. Jak jsem psal, vojtěška dá nektar, i když je veliké sucho. Pokud se ale povedou podmínky, za kterých meduje jetel, pak vojtěška jednoznačně vyhrává. Nektar z ní doslova cáká. Vojtěškový med je bílý, chutná podobně jako med jetelový, ale má v sobě příjemnou kyselinku. Na rozdíl od jetele, který roste všude, vojtěška je konvenčně pěstovaná a včely musí mít pole v doletu. Naše včely mají vojtěšku v doletové vzdálenosti cca. na 60% stanovišť.

Pokud jetel nebo vojtěška začnou opravdu medovat, je to hukot, včely nanosí třeba i 20 kg sladiny denně. Jetelovojtěšková snůška je v oblasti prérií centrálního Otaga poměrně stabilní. Včely vždy něco nanosí. Ne každý rok je ale posvícení. Sezóna 2011/2012 byla výjimečná, prý nejlepší za dobu existence farmy. V důsledku masivní a dlouhotrvající jetelové snůšky se sice včely hojně rojily (matky neměly místo na kladení), nebyla však výjimkou včelstva, která nanosila až 150 kg medu. V průměru bylo tehdy okolo 80 kg na včelstvo. Naopak v sezóně 2014/2015 zaúřadoval fenomém El ňino a z centrálního Otaga se stala vyprahlá poušť, kdy včely nanosily v průměru 12 kg na včelstvo. Letošní sezónu se loňský scénář opakuje a všichni farmáři už zoufale vyhlížejí La ňinu.

Umístění včel

Včelstva jsou umístěna na celkem 92 stálých stanovištích, výhradně v Maniototu. V průměru je na každém stanovišti 15 včelstev. Nejvzdálenější jetelová stanoviště jsou 70 km od základny. Kočovná stanoviště v Alexandře jsou 80 km daleko. Oproti jiným včelím farmám na Novém Zélandu jsou včely koncentrované na poměrně malém prostoru. Jiní farmáři mají včelstva většinou rozmístěna i stovky kilometrů od základen. Nevýhoda vyšší koncentrace je v tom, že pokud se zrovna nad Maniototem nepovede počasí, je ztracena celá sezóna. Pokud se ale počasí povede, pak se zase nemusí jezdit nikam daleko.

Úlový systém

Na Novém Zélandu je úlový systém jednotný. Všichni včelaří v systému langstroth. Na naší farmě používáme 2 plné nástavky pro plodiště a medníky jsou tvořeny kombinací plných a ¾ nástavků.  V plodišti je vždy 10 rámků, v medníku pak pouze 8 rámků. Cca. 10 % rámků je plastových (včetně plastové mezistěny), zbytek je dřevo. Plastové rámky jsou na NZ hojně rozšířeny. Manukové včelí farmy včelaří výlučně s plastovými rámky. Důvodem je to, že manukový med má gelovou konzistenci a klasický rámek s vystavěnou mezistěnou by se při vytáčení roztrhal.

Nemoci a léčení

Jak se Varroa Destructor dostala na Nový Zéland, nikdo neví. Ví se ale, že docela určitě přicestovala jako černý pasažér. Právě z obav před VD byl přísně zakázán jakýkoliv import včel. Nicméně v roce 2000 se varroa objevila na severním ostrově okolo Aucklandu. Ačkoliv včelaři dělali vše pro to, aby zůstala varroa izolovaná na severu, v roce 2006 varroa proklouzla i na jižní ostrov, který postupně kolonizovala. V Maniototu se objevila první varroa v roce 2011 a našel jsem ji JÁ J. A tak se začalo léčit. Na Zélandu se používají stejné akaricidy jako u nás. Aplikace léčiva probíhá výlučně vkládáním plastových pásků napuštěných účinnou látkou. Nejvíce rozšířeny jsou pásky od německého Bayvarrolu (acrinathrin), francouzského Apivaru (amitraz) a britského Apistanu. Pásky se vkládají na dobu od 3 do 6 týdnů. Člověk nemusí být lumen, aby vytušil, že pokud se vloží do úlu takové množství účinné látky, které varrou nezabije okamžitě a nechá se tam dlouhou dobu, je to nejlepší cesta jak vychovat rezistentního roztoče. Jsou zprávy, že v některých oblastech NZ už používané prostředky v obvyklých dávkách neúčinkují, a tak se množství chemie musí pořád navyšovat. Pásky jsou neuvěřitelně drahé a výrobci mají zlaté časy. Najdou se i včelaři, kteří používají organické kyseliny a thymol, ale ti jsou v menšině. My používáme na jaře Apivar, který se vkládá na 6 týdnů a na podzim po sundání medníků vkládáme na 4 týdny Bayvarrol. Spousta včelařů si ale s léčebným postupem hlavu neláme a pásky nechávají v úle celý rok. Neexistuje žádný organizovaný postup léčby, léčení nenařizuje veterinární správa jako v Čechách. Každý si léčí jak chce a čím chce. Není žádný dohled ani kontrola. Kdo neléčí, o včely přijde.

Mor včelího plodu (AFB) je na NZ běžný. Pokud včelař najde ve včelách mor, má ohlašovací povinnost. To je ale jediná povinnost, kterou včelař má. To co pak s nakaženými včelami udělá, už nikoho nezajímá. Nevyhlašují se žádná ohniska, neplatí žádná omezení, nekoná se žádné pálení pod dohledem likvidační komise. Vychází se z premisy, že včelař, pokud chce dál včelařit, udělá vše pro to, aby mor ze svých včel vymýtil. Pokud tedy včelař najde mor, obvykle včely spálí nebo nemocné včely někam zahrabe traktorem. Žádné finanční kompenzace se postiženým včelařům nevyplácejí. Lotos se mi podařil unikátní kousek, když jsem objevil mor v počátečním stadiu ve včelstvu s plemennou matkou za 1000 NZD. Bylo to naštěstí jediné a bohužel zrovna to nejdražší včelstvo. Vše putovalo na hranici. Za nákazu vděčíme zřejmě včelařům, kterým Waltr dělá contractora pro vytáčení medu. Včelaři, kteří nechtějí investovat do vlastní stáčírny, k nám přivážejí nástavky s medem a někdy i plné včel. Včely se pak nakupí u oken, kde je smetáme. Jeden takový smetenec jsme vysypali před postižené včelstvo, tehdy ještě zdravé. A bylo to.

Kromě VD a AFB občas potrápí včely i virové infekce, které ale nikdy nenaberou takové intenzity, aby včelstva kvůli tomu zkolabovala. Zejména na jaře lze u některých včelstev pozorovat úhyn larev, které se změní na kašovitou hmotu, která se ale netáhne jako u AFB. Nahnědlá uhynulá larva se dá z buňky vytáhnout.

Atheina Thumida na Nový Zéland ještě nedorazila, zatím je jenom v Austrálii, kam ale pro změnu ještě nedorazila Varroa.

Obměna díla a hygiena

Na Novém Zélandu včelaři dílo prakticky neobměňují a o hygienu se příliš nestarají. Staré rámečky se většinou spálí při likvidaci včelího moru. Z úlu včelaři rámky často vyhodí, až když se po desítkách let dřevo přirozeně rozloží a s rámky už nelze manipulovat. Včely jsou ale většinou čistotnější než včelaři a v úle si pořádek udělat umí. Staré dílo vykoušou a vystaví si nové. Jak je to u nás? Waltr je v tomto směru výjimkou a dílo obměňuje. Pokud je dobrá sezóna, nasazují se kromě klasických 8 rámkových medníků i 10 rámkové nástavky s mezistěnami. Nástavky s mezistěnami se pokládají vždy nahoru, kde včely nejlépe staví. Vystavěné mezistěny se pak vkládají na jaře místo rámků, které jsou na hraně životnosti. Staré dílo pak putuje do tavírny, místnosti, v jejímž středu stojí obrovský starodávný bojler, který Waltrovi předci ukořistili v nějaké odstavené lokomotivě. Bojler pak vhání páru jednak do tavicí skříně, kde se staré dílo roztaví a sklepne z dřevěného rámku. Většina roztaveného vosku vytéká z tavicí skříně do přistavovaných kýblů. Druhé rameno zásobuje párou lis, kde se pod vařící vodou v jutovém plátně lisuje vosková břečka, která zůstala v tavicí skříni. Takto se dostane z rámků naprostá většina vosku. Třetí rameno vhání páru do sudu s vodou a louhem, kde se vaří a dezinfikují použitelné dřevěné rámky. Vyvařené rámky se pak vydrátkují a opatřené mezistěnou putují na desítky let zase do procesu.

U plastových rámků je recyklace poměrně časově náročná. Rámky se musí na sluníčku nahřát, pak se musí nahrubo oškrabat a nakonec pomocí vapky ostříkat horkou tlakovou vodou. Očištění jednoho rámku trvá až 5 minut. Očištěná plastová mezistěna se pak musí ještě namočit do horkého vosku, aby ji včely vystavěly.

S jakými včelami pracujeme?

Na Novém Zélandu je nejrozšířenějším plemenem včela vlašská, řada farem ale pracuje rovněž s kraňkami. V místní vlašce zanechala určitou genovou stopu i původní staroanglická tmavá včela, kterou choval ještě Waltrův otec. Dnešní zélandská vlaška se označuje jednoduše rovněž jako zélandská žlutá včela. Typickým znakem je tedy její velice světlé zabarvení. Oproti kraňce prý zimuje s větším počtem včel a matka začíná klást dříve. Ne s raketovým jarním nástupem jako kraňka, ale postupně a s rozmyslem. Teoreticky mají vlašky spotřebovat více zimních zásob. Vlašky jsou mírné, doprovodné vlastnosti jsou stejné jako u našich ušlechtilých kraněk, které rozchováváme doma v ČR. Není výjimkou, když najdeme na jedné straně plástu vedle sebe ve vzájemné harmonii dvě kladoucí matky, matku s dcerou. Vlašky jsou skvělé pro květovou snůšku, na jejíž maximální využití byly koneckonců dlouhá desetiletí šlechtěny. Oproti kraňkám nejsou tak slídivé. Pokud včelstvo v zimě padne, na jaře nacházíme úly plné zásob, které ostatní včely ignorují. Kraňky s vlaškama se mezi sebou přirozeně kříží, aniž by to mělo zjevný vliv na kvalitu populace.

Vlašky chováme na většině stanovišť umístěných v úrodnějších a teplejších oblastech Maniotota. V izolovaném údolí zvaném Styx, které je asi o 200 metrů výše než zbytek pláně, chováme kraňky, které by teoreticky měly lépe zvládat tamní drsnější podmínky.

Waltr kupuje každý rok 3 inseminované matky vlašky, každou za 1000 NZD (cca. 15.000,- Kč). Matky má se slevou, protože je společníkem společnosti, která se šlechtěním a prodejem inseminovaných matek zabývá. Každý rok umístíme mladé F1 cca. do 300 úlů. Pokud se jede do včel, vozí se v carrycellu (malém přenosném inkubátoru) zavřené matečníky. Pokud je včelstvo bez matky, roli kladoucí matky převzaly trubčice, nebo je matka stará a ztrácí výkonost, do revitalizovaného úlu se vloží matečník před vylíhnutím.

Včelařský rok a postup během roku

Strategii včelaření určuje Waltr a nenechá si do ničeho mluvit. Jako většina starších ročníků je poměrně konzervativní a děsí se jakýchkoliv změn. Ačkoliv se včelaření jako obor stále vyvíjí a inovuje, Waltr včelaří tak, jako to dělali jeho předci před 50 a více lety. My plníme Waltrovy instrukce a vždycky, když jsme nuceni dělat nesmyslné kroky, uklidňujeme se tím, že to vlastně není naše věc, protože jsme jenom simpl workers. Hlavní rozdíl v pojetí včelaření spočívá v tom, že zatímco my přemýšlíme, jak by se dalo včelařením i něco vydělat, Waltra ekonomická stránka provozu vůbec nezajímá. Ve svém věku má splněny všechny své včelařské sny a včelaření dělá už jenom pro radost. Šťastný muž.

V chudé sezóně 2014/2015 jsme použili k dokrmení včelstev několik tun cukru. Jednalo se o takovou malou revoluci, protože Waltr se rozhodl k tomuto kroku po 30 letech. Základní filosofie je taková, že „proč by se měly utrácet peníze za cukr, když si včely mohou nanosit vlastní med, který je zadarmo?“ Zcela se přitom opomíjí skutečnost, že cena medu je 11 NZD/kg a cena cukru je méně než 1 NZD/kg. Waltr nechává včelkám na zimu okolo 30 kg medu na včelstvo i přesto, že na krmení cukrem je plně vybaven. Když se nepovede jetel, včely se neodstěhují k vojtěškovému poli, protože ty včely co už vojtěšku v doletu mají, budou mít dost medu, aby se o něj podělily s těmi, co jsou na suchu. V době, kdy na Zélandu manukový boom vyšponoval cenu oddělků až na 400 NZD za jednonástavkový oddělek, oddělky se dělat nebudou, protože to zabere příliš času a zaměstnanci, kteří jsou plní entusiasmu, mohou třeba celý měsíc, kdy není „jina práce“, přenášet haraburdí z jednoho konce farmy na druhý. Ale co, není to naše věcJ

Způsob včelaření, který popisuji, proto není návodem jak včelařit, má pouze informativní charakter. Na naší vlastní farmě doma v ČR se včelaří úplně jinak.

Podletí a podzim

V podletí a na podzim se sundávají medníky, dělají se topy a probíhá podzimní léčení. Mezitím probíhá hlavní vytáčení. Toto kolo trvá obvykle 6 – 10 týdnů. Tzn. Za jeden den se navštíví cca. 4 stanoviště. Na každé 3 dny ve včelách připadají 2 dny vytáčení.

Medníky se začínají sundávat v půlce února (srpen) a sundávání trvá podle úspěšnosti dané sezóny až do dubna (říjen). Než přišla varroa, nebyly výjimečné roky, kdy se sundávání medníků protáhlo až do května (listopad). Včely se z medníků u nás vyfukují stacionárním fukarem. Většina včelařů ale používá výkluzy.

Když se sundávají medníky, vytipuje se na každém stanovišti cca 20% nejsilnějších úlů, ve kterých se vyhledá matka a nástavek s matkou se umístí na třetí pozici nad mezidno jako oddělek. Do původního plodiště se vloží matečník a na druhou pozici se umístí medník. Tyto oddělky se nazývají pracovně TOPY a mají úlohu rezervních včelstev pro doplňování stavu včelstev po jarních úhynech.

Mezi zakladené rámky se vloží pásky Bayvarrolu. Na větších farmách je bohužel nemožné provést veškeré léčení v ideální čas. U první třetiny včelstev se léčivo vkládá příliš brzy, když je v úle ještě veliké množství plodu a léčení není úplně efektivní. Druhá třetina úlů má štěstí a třetí třetina má smůlu, protože léčivo se vkládá příliš pozdě, když už jsou některá včelstva na hranici kolapsu. Pásky se vkládají na 6 týdnů. Vyndáním pásků sezóna končí a další kolo se jede až na jaře.

Včelařské jaro

Na jaře se provádí jarní kontrola, vkládá se léčivo a vyvažuje se síla včelstev

První jarní kolečko začíná na konci září (březen) a trvá po celý říjen. Kontroluje se stav včelstev a skládají se úly povalené a rozmetané větrem nebo zvědavým dobytkem. Uhynulá včelstva se obnoví buď za použití topu, nebo se použijí plodové rámky ze silnějších včelstev a vloží se matečník před vylíhnutím. Vzhledem k rozmarnému jarnímu počasí a nedostatku trubců tyto matky ale většinou svou misi nesplní a ztratí se během snubních letů. Slabé úly se posilují plodem se silnějších včelstev nebo se slabé a silné včelstvo prohodí na svých pozicích. Do každého včelstva se vloží pásky Apivaru. Z nejsilnějších včelstev se vyndávají plodové rámky, které se vozí do Alexandry, kam jsou přesunuta včelstva za tymiánovou snůškou. Plodové rámky se vkládají do těchto včelstev, aby byla v době květu tymiánu v top kondici.

Druhé kolečko se jede v během listopadu (květen). U každého včelstva se opět zkontroluje zdravotní stav. V úlech, kde je na druhé pozici 8 rámkový zaplodovaný medník, se vyhledá matka a umístí se do spodního nástavku pod mateří mřížku.  Plodiště je v takových včelstvech po celou sezónu pouze v jednom nástavku. Asi 40 % včelstev má plodiště v jednom nástavku, 60% včelstev má plodiště ve dvou nástavcích. Dále se vyndávají pásky s léčivem a nasazují se medníky na třetí pozici. Pokud je včelstvo v rojové náladě, najde se matka a zamáčkne se. Málo výkonné, staré nebo jakkoliv podezřelé matky se rovněž likvidují a vkládají se matečníky před vylíhnutím. Tato jarní výměna matek je velice užitečná, protože mladé (nulté) matky nemají sklon k rojení, když vypukne hlavní snůška. Oproti našim českým podmínkám je toto nesporná výhoda, protože před hlavní snůškou má včelař téměř dva a půl měsíce, aby včely dostal do ideální kondice. Hlavní snůška začíná okolo slunovratu, kdy už je tendence k rojení silně potlačena. V Čechách bohužel přichází hlavní snůška hned z jara, kdy včely zápasí se svým množícím pudem a přínos sladiny vznik rojové nálady usnadňuje.

Pokud počasí během jara neumožňuje jet do včel, opravují, parafínují a na stříkají se nástavky, vyplétají se rámky, apod. Pokud už je všechno hotové a není co dělat, předstírá se nějaká aktivita. Zapomněl jsem zmínit, že Walter je poměrně specifický zaměstnavatel v tom smyslu, že nesnáší, když musí zaměstnancům přidělovat práci. Zaměstnanci si tedy musejí vždy nějakou práci najít sami.

Včelařské léto

Léto se nese ve znamení medobraní.

Třetí kolečko se jede v prosinci, kdy začíná jetelová snůška. Včelám se během několika týdnů rozdělí několik tisíc medníků. Včelstvo už se kvůli kontrole zdravotního stavu nerozebírá. Nasazují se medníky podle vizuálního posouzení kondice a síly včelstva. Hlavním kritériem je míra zaplnění medníku nasazeného v listopadu. V tuto dobu je při normálním vývoji sezóny a standardní síle včelstva listopadový medník zcela zaplněn a zavíčkován, med už pomalu „teče česny“.Nejsilnějším včelstvům se nasadí hned několik dalších medníků a navrch jako třešnička na dort ještě bedna mezistěn.

Na začátku prosince se vytočí tymiánový med a v půlce prosince se včely z Alexandry převáží zpět do Maniotota za jetelem.

Čtvrté kolečko se jede v lednu. Pokud se povedla sezóna a je snůška, ze včelstev se dopoledne sundávají zaplněné medníky, které se nechávají volně položené na stanovišti vedle úlu. Místo nich se nasadí prázdné nástavky. Odpoledne, když se vyprázdní náklaďák, se tato stanoviště objíždí znovu a posbírají se zanechané medníky, ze kterých mezitím vylétaly všechny včely do svých mateřských úlů. Když je snůška, včely nástavky s medem zcela ignorují a včelař si tak parádně ušetří práci s vyfukováním včel.

Vytáčení medu

Medníky se na paletkách umístí do vyhřívací komory, kde se ponechávají alespoň jeden den. Jednak se med zahřeje na ideální vytáčecí teplotu a také ztratí přebytečnou vlhkost. Je ale třeba podotknout, že v polopouštním klimatu centrálního Otaga je med většinou poměrně suchý. Hodnota vlhkosti je zřídkakdy vyšší než 16%. K vytáčení je zapotřebí dvou pracantů. Jeden pracovník, většinou já, vkládá medové rámky do odvíčkovačky. Odvíčkovačka je složena z řetězového podavače, který posouvá rámky k horkým kmitacím nožům, které z rámku během 3 sekund odříznou asi polovinu jeho objemu. Odvíčkované rámky putují za pomoci dalšího řetězového podavače k medometům, které obsluhuje druhý pracovník, většinou taťka. Oba medomety jsou automatické, zvratné, s kapacitou 16 a 21 rámků. Většina moderních včelích farem na NZ používá k oddělení medu a vosku mechanické separátory. U nás teče směs vytočeného medu a odvíčkované hmoty do tavicí vany, kde se vše zahřeje na teplotu, která vosk rozpustí. Zatímco horký med se drží dole a odtéká z tavící vany do 300 l zásobníku, rozpuštěný vosk zůstává po celou dobu vytáčení v tavicí vaně a vypouští se až na konci vytáčecího procesu. Med takto zbavený vosku se přečerpává do čeřící laminátové nádoby o objemu 2000 l. Zbytek voskových částic a nečistot se usadí na povrchu a následující den se čistý med stáčí do 250 l sudů. Otázka zahřívání medu se nijak neřeší, zahřívání med zřejmě nijak nepoškodí, protože splňuje všechna jakostní kritéria pro export do všech zemí světa. Každý rok musí projít stáčírna důslednou kontrolou, kterou provádí ministerský úředník. Poté co vždy vytkne nějaký úplně nesmyslný nedostatek, udělí certifikát, opravňující k exportu medu. Certifikát stojí okolo 2000 NZD (cca. 30.000,- Kč).

A opět včelařské podletí

Platí, co jsem napsal výše.

V pátém kolečku se během února, března a dubna sundává zbytek medníků a vkládají se pásky Bayvarolu. Protože snůška pomalu končí, včely začínají slídit. Včely se z medníku vyfukujíí stacionárním fukarem. Zlodějky jsou ale neuvěřitelně obratné a během cesty od vyfukovacího stolu k náklaďáku si jich většinou pár stovek najde cestu zpět do bedny. Na autě se musí bedny hned zakrýt mezidnem. Mezidna se sundávají až na konci dne před cestou na základnu. Během této cesty většina včel vyletí. Přesto ale nasbíráme v zahřívací místnosti pokaždé menší roj zatoulaných zlodějek.

Šesté kolečko si dává Waltr sám během května a června. Vyndávají se pásky od léčiva.

Když se vytočí poslední bedna medu, hezky se na sebe usmějeme a řekneme si „a je to“. Žádné velké oslavy. Waltr si jenom spokojeně zahvízdá dva takty své oblíbené písničky od Reevese a dá nám poslední payslip. My jsme plni pulsujícího vzrušení a nedočkavosti, protože se blíží odlet přes půl planety na srandovně maličkatý letiště v naší rodné zemičce, kde už nás nedočkavě vyhlíží naše milované včelky.

Závěr

Pokud si někdo četl tyto řádky, dočetl až sem a chtěl by se dozvědět více o našem včelaření na Novém Zélandu, veškeré otázky rád dle svých možností zodpovím na naší emailové adrese nebo v diskuzním fóru.